Obsedantně kompulzivní porucha

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD)

Mezi nejzávažnější a invalidizující formy psychopatologie můžeme jistě najít obsedantně kompulzivní poruchu (OCD nebo OCD). Tato porucha je odolná vůči medikamentózní terapii a léčbě prostřednictvím hlavních tradičních psychoterapií díky své logické, neobyčejné a někdy bizarní struktuře. Co se týče tradičních psychoterapeutických přístupů, v léčbě obsedantně kompulzivní poruchy se k její léčbě využívá racionální logické uvažování založené na obyčejné logice, která nakonec koliduje s nenormální logikou poruchy samotné. Prezentace OCD znamená projevování rituálů chování a/nebo myšlení, které tvoří psychologickou past, z níž je těžké se vymanit. Mohou znemožnit život těm, kteří jí trpí, ale i svému okolí. Ciorian EM uvedl: "Někteří mají smůlu; jiné obsese. Kterých je třeba nejvíce litovat? "

Rituály, které může člověk provádět, jsou nevyhnutelné a nezastavitelné a mohou být prováděny za účelem prevence nebo usmíření vlastní reality nebo k nápravě negativních účinků našeho jednání nebo myšlení. Toto jsou tři hlavní třídy nutkavých rituálů, ale ať už jsou myšlenkové nebo behaviorální, živí samotnou poruchu a činí z člověka otroka mechanismu, kterým se snaží ovládat svou vlastní realitu.

Podle klasifikace navržené DSM-IV TR (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch) zAPA (American Psychiatric Association), OCD je úzkostná porucha charakterizovaná přítomností obsesí a nutkání. Následně, s vydáním DSM V, publikovaným v roce 2014, jsme svědky vytvoření nové kapitoly nazvané "Obsedantně - kompulzivní porucha a související poruchy", která byla odlišena od úzkostných poruch. Novinka tedy spočívá v tom, že je identifikován jako autonomní nozologická jednotka spolu s dalšími souvisejícími poruchami. Epidemiologické studie prokázaly výskyt v populaci asi 5 %.

Porucha postihuje obě pohlaví stejně a průměrný věk propuknutí se pohybuje mezi 22 a 35 lety, ale může se začít postupně projevovat v dětství a dospívání. Nejpoužívanějšími terapeutickými přístupy v léčbě OCD jsou kognitivně behaviorální a právě krátký strategický přístup. Mezi těmito dvěma typy intervencí je podstatný rozdíl: kognitivně behaviorální přístup, často spojený s drogovou terapií, prostřednictvím procesu uvědomění a dobrovolného úsilí vede pacienta k tomu, aby se naučil, jak s poruchou bojovat nebo ji zvládat. Mohli bychom shrnout, že nejprve „vysvětluje, pak vede k jednání“. Pokud jde o strategický přístup, místo toho používá terapeut terapeutické triky které mají za cíl vytvořit korektivní emocionální zážitky ve vjemech, aby pak získaly manažerské dovednosti. V tomto případě můžeme tento koncept shrnout tak, že „nejdříve jedná, pak vysvětluje“, vycházeje z předpokladu, že, jak řekl Pascal, kdo se přesvědčí, udělá to dříve a lépe! Učení ze strategického hlediska je tedy silnější, pokud pacient nejprve zažije možnost zvládání problému pomocí náhodných událostí plánovaných terapeutem.

Pochybnost je odrazovým můstkem pro kreativní myšlení, ale zároveň je hlavním motorem obsedantního myšlení.
(George Nardone)

Osoba, u které se rozvine OCD obecně a zpočátku používá rituál, aby se vyrovnala s fobickou situací, před kterou se chce chránit. Rituál, vytvořený ovládáním toho, čeho se bojí, vytváří pacientovo sebeklam, že je chráněn. Opakování těchto akcí po čase tak upevní poruchu, která se proto stala pastí, která člověka uvězní. Ze strategického hlediska osoba, která předkládá OCD, vykazuje tři obvyklé pokusy o řešení, která v domnění, že jsou pro problém určující, jej ve skutečnosti živí a udržují.
Těmito pokusy o řešení jsou: strategie vyhýbání se tomu, co děsí, žádost o ujištění a pomoc, provádění preventivních, smírčích a obnovujících rituálů. Terapeutická intervence se proto zaměří na přerušení realizace pokusů o řešení, která udržují diskomfort u pacienta a v rodinném systému.

Jak již bylo očekáváno, pacienta nelze přesvědčit, aby odstranil své posedlosti nebo přerušil provádění svých rituálních úkonů racionálním vysvětlením.5 Strategickým zásahem, například prostřednictvím některého z manévrů určených k působení na poruchu, se přesně zeptá provést rituál „lépe“, navrhnout „efektivnější metodu“ k uspokojení vlastních potřeb a dosažení svého cíle: ovládnout strach.

Poté se následuje logika, která je základem obsedantně-kompulzivní symptomatologie, aby se vytvořil protirituál, který umožňuje přístup k pacientově vnímání a vede ho k uvolnění symptomů. Protirituál umožňuje prolomit rigidní vzorec vytvořený z vnímání akce uklidňující strach – potvrzení hrozby fobické víry. Proto je rituál (spolu s dalšími dvěma pokusy o řešení) vnímán jako „jediná šance“ utlumit fobické vnímání, ale zároveň, právě proto, že je za tímto účelem realizován, jej pouze učiní hrozivějším.
Manévr bude samozřejmě přizpůsoben a přizpůsoben pacientovi a jeho problému, takže se nebude uchylovat ke stejným „receptům“ intervence aplikovaným a priori, ale vytvořením personalizovaného zásahu, jako by krejčí ušil člověku oblek na míru.

Dr. Eleonora Campolmi (Psycholog – oficiální psychoterapeut Centra strategické terapie)

REFERENCE

Fragmenty kódu PHP Běží na: XYZScripts.com